11.kapitola- A castle full of secrets

Úterý v 12:42 | Rose Of Valhalla |  A castle full of secrets
"Cože? Ne, jenom tuhle cestu znám nejlépe."
Co jsem mu tak měla říct? Že ani nevím, jak jsem se tu vlastně ocitla? Radši jsem otočila kobylku směrem k zámku, ale pořád mě to táhlo do toho lesa, nebýt toho že přijel Henryk, už bych tam vjela. Uvědomila jsem si, že jsem na něho naštvaná, že za mnou přijel, a že mi to překazil. Ale co mi vlastně překazil, nic jsem v plánu neměla. Byla jsem plná hněvu, chtěla jsem na něho křičet, snažila jsem se to potlačit a děsilo mě i to kde se ve mě ten hněv vzal, byla jsem i unavená. Dalo by se i říct, že jsem byla vyčerpaná, ale neměla jsem z čeho, z jízdy na koni to nemohlo být, na ní jsem zvyklá. Možná to bylo s toho plesu, jinak jsem si to neuměla vysvětlit. Když jsme dorazili zpátky do zámku, předali jsme koně podkonímu, a šli jsme dovnitř. "Henryku, nebudeš se zlobit, půjdu si lehnout, nějak mi není dobře."
"Chceš přinést jídlo do svých komnat?"
"To by bylo fajn, děkuji."
Na to jsem se otočila a odešla jsem k sobě, ani jsem se s ním nechtěla bavit. Ve svém pokoji, jsem se ujistila že tam nikdo není, klekla jsem si u postele a sáhla jsem pod postel, a vyndala jsem knihu, koukala jsem na ní, a srdce mi bušilo napětím co se tam píše, na jednu stranu jsem jí chtěla otevřít, na druhou stranu jsem se opravdu bála, položila jsem dlaň na knihu, už jsem jí chtěla otevřít, ale někdo otevřel dveře, rychle jsem knihu strčila pod postel, a sedla jsem si na postel. Služebná mi přinesla jídlo, usmála jsem se na ní a pokynula ať mi tác s jídlem položí na stůl, poděkovala jsem jí a služebná odešla. Sednula jsem si ke stolu, a koukala jsem na postel, nebo spíše na místo kam jsem uložila knihu. Přemýšlela jsem, jestli jí mám znova vytáhnout, když mě z mého přemýšlení probral zase ten hlas "pojď za mnou" rozhlédla jsem se, jestli není někdo v mém pokoji, ale nikoho jsem neviděla. Prohrábla jsem si vlasy, a opřela jsem si hlavu do dlaní, začíná mi tu harašit na maják. Zvedla jsem se po chvíli ze židle, a šla jsem za Henrykem, možná si bude myslet že jsem blázen, ale za pokus to stoji.
"Henryku?"
"Rose co tu děláš? Já myslel, že ti není dobře?"
"Potřebuji se tě na něco zeptat, ale nechci aby jsi si o mě myslel, že jsem blázen."
"slibuju, že si to vyslechnu, a nebudu si o tobě myslet, že jsi blázen."
Henryk přešel ke krbu a sedl si na křeslo a Já si sednula vedle něho.
"Víš jak se tě pořád ptám, jestli tu máte nějaké tajemství, tak se mi dneska ráno stalo, že jsem slyšela nějaký hlas, který mi říkal "Pojď za mnou" tak jsem šla do knihovny, jestli náhodou něco o tom nezjistím, ale nic jsem nenašla a slyšela jsem to znova, tentokrát ale "Pomoz mi" lekla jsem se a chtěla jsem jít někam, kde budou lidi, místo toho jsem šla do stáje a pak si mě našel u toho lesa. A kdybys nepřijel, vjela bych do toho lesa, tak moc jsem chtěla pobídnout kobylku aby tam skočila."
"Rose třeba jsi jenom přetažená s toho všeho, co se teď dělo. Snažila jsi se, aby tvůj otec povolil svatbu Andrého s Amelií, pak ten ples a další povinnosti které jsi měla."
"Takže...myslíš že jsem jenom přetažená, že se mi to jenom prostě zdá?"
"Ano Rose, myslím si že jsi jenom unavená a tvoje mysl slyší a vidí věci, které neexistují."
"Asi máš pravdu, asi opravdu potřebuji spánek a bude to dobrý."
"Určitě Rose. Nedělal bych s tím starosti."
"A pokud ten hlas uslyším znova, co mám dělat?"
"Ignorovat to Rose."
"Děkuju že jsi mě vyslechl, a nemyslíš si o mě, že jsem blázen."
Vzal mě do náruče, a políbil mě na čelo "Rose nejsi blázen, a nikdy bych si o tobě nemyslel že jsi blázen."
Opřela jsem si hlavu o jeho rameno, vydechla jsem úlevně, protože to dávalo smysl, vše se mi jenom zdá. Prostě se musím pořádně vyspat, nic z toho nebylo skutečné. Po nějaké chvilce jsem se zvedla, usmála jsem se na něho, a šla jsem si lehnout.
Nemohla jsem usnout, pořád jsem měla nepříjemný pocit, jak kdyby mě někdo sledoval, kdykoliv jsem zavřela oči, viděla jsem dívku která mi byla podobná, jak leží na zemi, je v bezvědomí a je hodně zraněná, pak otevře oči a kouká se upřeně na mě. A já mám pocit, jak kdybych ta ležící dívka byla Já. Usnula jsem ale v zápětí jsem se probudila a prudce jsem se posadila, těžce jsem oddechovala a byla jsem zpocená. Došla jsem ke stolku, kde jsem měla vodu, opláchla jsem si obličej, sednula jsem si k toaletnímu stolku,rozpustila jsem si vlasy a začala jsem si je česat, když jsem je měla rozčesané, vstala jsem a šla jsem na balkon, opřela jsem se o zábradlí, a koukala jsem do zahrad, po tvářích mi začaly téct slzy, protože jsem nechápala co se děje, od té doby co se v mém pokoji objevila ta kniha, je to čím dál tím všechno podivnější a tajemnější. Co když tu knihu otevřu a dozvím se že, ta dívka v tom snu jsem opravdu Já, a takhle skončím po tom, co se budu snažit, to tajemství a kletbu odhalit a ukončit. Uvědomila jsem si, že kdykoliv chci tu knihu otevřít, někdo mi v tom nevědomky zabrání, jako kdybych jí neměla otevírat, ale spíš už opravdu blázním. Vešla jsem do pokoje, klekla jsem si k posteli, a už jsem chtěla vytáhnout knihu, když do pokoje vešla Amelie "sakra" znova mi to někdo překazil. Přešla jsem tedy k toaletnímu stolku a nechala jsem Amelii, ať mi udělá nějaký účes na večeři.
"Rose, co se děje? Přijdeš mi duchem nepřítomná."
"Jen mi není dobře Amelie, netrap se tím."
Přemýšlela jsem nad dnešním rozhovorem s Henrykem, ani nevypadalo že ho to nějak překvapilo, nebo že by se zamyslel nad tím, co jsem mu řekla. On o tom věděl, muselo to být součástí toho tajemství, že uslyším hlasy. Nebo ne? Ale co mi na to měl tak odpovědět? Na to asi žádná odpověď nebyla, možná si o mě myslel že jsem blázen, ale nechtěl mi to říct. Měla bych o tom všem říct Amelii, je přeci moje nejlepší přítelkyně, a vše jsem jí říkala. Ne neměla bych jí tím zatěžovat, už tak má svých starostí dost. Začínala jsem si připadat, že jsem na to sama, a musím to už to nejdříve zjistit co se to děje. Možná že, kdybych šla za tím hlasem, tak se to všechno dozvím, ale co tím myslí "pojď za mnou" nebo "pomoz mi" kam za ní mám jít, nebo s čím jí mám pomoci? Jediné čeho jsem zatím dosáhla jsou otázky, ale odpovědi jako kdybych nemohla najít. Když otevřu knihu, už to nepůjde vrátit zpět, a Já pořád nevím, jestli jsem na to připravená. Sice se učím bojovat s mečem, ale bude to stačit? Nandala jsem si trochu make-upu pod oči, protože jsem měla příšerné kruhy pod očima, ještě že tohle existuje. Po tom jsem zamířila na večeři, moje šaty mi přišli nějak moc těžké, byla jsem čím dál více unavená, i cesta do jídelní místnosti byla nějak moc dlouhá, konečně jsem tam došla, a celá vyčerpaná jsem si sednula na své místo, a čekala jsem až dorazí ostatní. Ještě neodjel otec s bratry, jako další přišel Henryk, posadil se na proti mě.
"Rose mohla jsi zůstat ve svém pokoji, nechal bych ti jídlo odnést."
"Jsi hodný, ale už mi je lépe."
"Ale nevypadáš na to."
Jen jsem se na něho trpce usmála, co jsem tak asi měla dělat. Když se konečně začala podávat večeře, rychle jsem to snědla, a omluvila jsem se že si půjdu lehnout. Ve svém pokoji jsem shodila svoje šaty na zem, a hned jsem sebou plácla na posteli a usnula. Asi o půlnoci jsem se probudila, nebo spíš mě probudil zase ten hlas "Pojď za mnou" posadila jsem se na posteli, vylezla jsem s postele, nandala jsem si župan a šla jsem do zahrad, ani jsem si nevzala boty, cítila jsem na svých chodidlech kamínky, i to jak se mi zařezávají, ale šla jsem dál, ani jsem nevěděla kam jdu, došla jsem k altánu, posadila jsem se na židli, a po chvilce přišla nějaká starší paní a sedla si vedle mě. Podívala jsem se na ní, a vylekala jsem se, vypadala přesně jako moje matka.
"Kdo jste?"
"To ti nemohu říct."
"Co chcete?"
"Chci si s tebou promluvit dítě."
"O čem? A proč mi nemůžete říct kdo jste?"
"Neptej se mě na otázky, na které ti nemohu odpovědět."
Chtěla jsem utéct, když jsem se chtěla zvednout, nemohla jsem, ani jsem nemohla pohnout rukama, jediné co jsem mohla bylo mluvit, zalapala jsem po dechu "tohle nemůže být pravda, ještě spím." pomyslela jsem si. Začínala jsem s toho mít divný pocit, proto nechtěl Henryk abych chodila v noci do zahrad, kvůli této paní?
"Rose musíš otevřít tu knihu, a dozvědět se o všem."
"Proč a jak víte že jí mám?"
"Jsi svázáná s tímhle místem, čím déle budeš otálet s otevřením, tím hůře ti bude."
"Co..cože? Komu patří ten hlas? Jaké tajemství přede mnou tají? Proč nesmím do toho lesa?"
"Už jednou jsi tu knihu otevřela, to znamená že jsi s tou knihou svázaná. Stránky v knize budou žloutnout, a inkoust blednout, až nakonec se kniha promění v prach."
"Proč mi neodpovíte na mé otázky?"
"Neptej se mě na otázky, na které ti nemohu odpovědět. Pamatuj co jsem ti řekla, tvůj osud je svázaný s knihou."
Chtěla jsem se ještě na něco zeptat, a už jsem se nadechovala, když jsem uslyšela rychlé kroky, otočila jsem se za tím zvukem, a když už jsem se otočila zpět, ta paní tam nebyla. Rozhlédla jsem se po celém altánku, ale nikdo tam nebyl. Objevil se před altánem Henryk. "Rose, prosil jsem tě ať v noci nechodíš do zahrad."
Jenom jsem na něho koukala, je možné aby to všechno věděl? Věděl o té knize i o tom že jsem sní spojená? A i přesto mi nic neřekl?
 

Další články


Kam dál

Reklama